Vybrané změny správního soudnictví

1. Úvod
1.1.2003 nabyl účinnosti zákon č.150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen SŘS) a některé související zákony, které přinášejí řadu změn oproti předchozí úpravě správního soudnictví.
Tato práce si klade za cíl zamyslet se nad vybranými změnami SŘS a posoudit, jaké důsledky nová úprava přináší pro účastníky správního řízení (dále jen „účastník“) z hlediska předvídatelnosti práva, jejich procesního postavení při uplatnění ochrany proti rozhodnutím a jiným úkonům správních orgánů.
Na změny nazírám zejména z pohledu účastníka a vycházím z případů aplikace daňového práva a z rozhodování správních orgánů dle zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSD).
Pro další úvahy jsem vybral tyto změny:

a. Opatření pro sjednocení rozhodování soudů a správních orgánů dle §12, §17-§19, §22 SŘS

2. Opatření pro sjednocení rozhodování soudů a správních orgánů dle §12 a následujících SŘS

a. „Nestabilita (labilita) práva, nepředvídatelnost výsledků v rozhodování zákonodárce nebo soudců, znamená konec práva.“[1]
Tato věta bez velkého přehánění charakterizuje stav rozhodování soudů o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů ve věcech daňových před 1.1.2003. Rozdílná rozhodnutí soudů vycházející z obdobného skutkového stavu a z obdobné tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí nebyla výjimkou a vyskytovala se poměrně často.
Např. v rozsudcích Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.6.1997 č.j. 22 Ca 487/96-23[2] a Krajského soudu v Český Budějovicích ze dne 9.1.2001 č.j. 10 Ca 347/2000-47[3] zdůvodnění rozsudku obsahuje požadavek, aby výdaj přinesl konkrétní zdanitelný příjem, má-li být považován za výdaj daňový, a zároveň se v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 1999, č. j. 15 Ca 450/97-28[4] praví, že nelze na žalobkyni požadovat, aby prokázala, že přijetí určité služby mělo konkrétní vliv na její příjmy. Tyto postoje jsou ve vzájemném rozporu. Při neexistenci opravného prostředku vůči rozhodnutí správního soudu nebylo možné rozporná rozhodnutí správních soudů vyloučit (s výjimkou ústavní stížnosti).
Jednotlivé vzájemně rozporné rozsudky správních soudů obecně nelze vyloučit, ale v situaci značné četnosti nejednotných rozsudků právní normy ztrácejí schopnost regulovat chování právních subjektů, neboť není zřejmé, jaké chování je z hlediska zákonodárce žádoucí.
Ačkoliv před 1.1.2003 jistým nástrojem pro sjednocování judikatury správních soudů byl quasiprecedenční význam judikátů Ústavního soudu ČR, lze změny v oblasti sjednocování judikatury přinesené SŘS za podstatné a slibné pro zvýšení právní jistoty právních subjektů.
K jednotlivým změnám se vyjadřuji v dalším textu.

b. Kasační stížnost dle §102 SŘS představuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví.
S ohledem na pravomoc Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) zrušit na základě kasační stížnosti rozhodnutí krajských soudů budou muset tyto soudy přizpůsobit své rozhodování právním názorům NSS.
V případě konkrétního rozhodnutí úspěšně napadeného kasační stížností jsou krajské soudy právním názorem NSS vázány na základě §110 odst. 3 SŘS.
Dojde-li v budoucnu k rozhodování krajského soudu v obdobné věci, která již jednou byla NSS rozhodnuta, krajský soud bude při svém rozhodování muset brát do úvahy skutečnost, že případné rozhodnutí přijaté v rozporu s právním názorem NSS bude s nejvyšší pravděpodobností úspěšně napadeno kasační stížností. Kasační stížnost jako prostředek sjednocování judikatury je výslovně zmíněna v §12 SŘS. Rozhodnutí o kasačních stížnostech tedy mají obdobný quasiprecedenční význam, jaký dle úpravy platné do 1.1.2003 měly a nadále mají judikáty Ústavního soudu ČR (nejsou ovšem formálním pramenem práva)

c. §12 SŘS pak obsahuje další nástroje, které mají posílit schopnost NSS dosáhnout sjednocení rozhodovací praxe správních soudů a správních orgánů. Jsou jimi „stanoviska k rozhodovací činnosti soudů“ dle §19 SŘS a „zásadní usnesení“ dle §18 SŘS. V obou případech je mechanizmus působení ve směru sjednocení rozhodování soudů obdobný jako u kasačních stížností v tom smyslu, že i těmito instituty NSS sděluje správním úřadům, krajským soudům, jak bude rozhodovat v případě kasačních stížností nerespektujících právní názor NSS. Oba nástroje se pak opírají o názory kolegia nebo rozšířeného senátu, což je důvodem, proč by měly mít větší váhu oproti běžným rozhodnutím NSS.

i. Stanoviska k rozhodovací činnosti soudů – jsou mimoprocesním nezávazným prostředkem směřujícím vůči krajským soudům. Přijetí stanoviska navrhuje předseda NSS, předseda kolegia NSS nebo rozšířený senát NSS. K přijetí stanoviska je potřeba souhlas většiny členů kolegia v některých případech pak je potřeba souhlas pléna NSS.
SŘS nestanoví žádná omezení pro senáty NSS při přijetí rozhodnutí obsahujícího odlišný právní názor, než jaký je obsažen ve stanovisku. Pokud by mělo dojít k takové situaci, musel by se zřejmě opakovat postup dle §19 SŘS, aby nebyl změřen účel zamýšlený konstrukcí stanovisek jako nástroje sjednocování judikatury.

ii. Zásadní usnesení je nástrojem, který je zaměřen vůči správním orgánům. Stejně jako v případě stanoviska jde o mimoprocesní nezávazný prostředek.
V případě, že se NSS opětovně zabývá otázkou, kterou již jednou rozhodl, a správní orgán ve své praxi trvá na právním názoru, který se liší od právního názoru NSS, rozšířený senát NSS, setrvá-li na předchozím názoru NSS, přijme zásadní usnesení. Toto usnesení je adresováno správnímu orgánu, jehož se rozhodnutí týkalo, příslušnému ústřednímu správnímu orgánu, a je zároveň vydáno ve Sbírce rozhodnutí NSS.
Předpokládaným důsledkem vydání zásadního usnesení je, že správní orgány přizpůsobí své rozhodování právnímu názoru NSS, čímž by mělo dojít k redukci počtu sporů ve správním soudnictví.

d. Nástrojem komunikace vůči potencionálním účastníkům, správním orgánům a soudům pak je Sbírka rozhodnutí NSS dle §22 SŘS, kterou vydává NSS a uveřejňuje v ní svá vybraná rozhodnutí, vybraná rozhodnutí krajských soudů vydaná ve správním soudnictví, stanoviska a zásadní usnesení.

Dá se říci, že nástroje ke sjednocení judikatury dle SŘS nepředstavují kvalitativně nový prvek z pohledu komplexu ochrany subjektivních práv, neboť před 1.1.2003 některé funkce nové úpravy suploval Ústavní soud ČR. Nyní ovšem jde o prvek systémově zapadající do úpravy správního soudnictví a dá se předpokládat, že půjde o prvek výrazně efektivnější. Napříště se rovněž nebude omezovat pouze na ty případy, u kterých ústavní stížnost přicházela do úvahy (při porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy).

3. Postavení osob zúčastněných na řízení
Aktuální úprava §34 SŘS otázky, koho lze považovat za osobu zúčastněnou na řízení, zdá se zužuje okruh osob, které mohou jako osoba zúčastněná na řízení přicházet do úvahy.
§34 SŘS za tyto osoby označuje ty, kdo jsou napadeným rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech. Úprava v Občanském soudním řádu (dále jen OSŘ) platném do 1.1.2003 v §93 za vedlejšího účastníka kvalifikovala toho, kdo prokáže právní zájem na výsledku soudního řízení.
Pro žaloby proti rozhodnutím přijatým podle ZSD však tato skutečnost zřejmě nemá žádný reálný dopad.
Za osobu zúčastněnou na řízení dle §34 SŘS ani po 1.1.2003 nemůže být považován ručitel dle ZSD ve věci žaloby proti rozhodnutí, kterým byla vyměřena původní daňová povinnost. Při posuzování této otázky je nutno vycházet z opakovaně vysloveného právního názoru Ústavního soudu ČR, že do práv ručitele je zasaženo teprve výzvou dle §57 odst. 5 ZSD, kterou je nutno považovat za rozhodnutí dle §32 odst.1 ZSD (např. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2002 sp. zn. I. ÚS 448/2000[5]).
Proti tomuto rozhodnutí se pak ručitel může bránit samostatnou žalobou dle §65 SŘS, kde může namítat skutečnosti uvedené v §57 odst. 5 ZSD, mezi které je nutné podle mého názoru považovat i správnost výše původně vyměřené daně, kterou je určen i rozsah ručení ručitele. Jelikož dle tohoto právního názoru není ručitel původním rozhodnutím o vyměření dotčen na svých právech a má možnost soudní ochrany teprve proti následné výzvě dle §57 odst. 5 ZSD, byla by mu odebrána možnost soudní ochrany dle čl.36 odst.1 Listniny základních práv a svobod, kdyby výši vyměřené daně jako základ pro určení rozsahu ručení nemohl napadat. Jako ručitel může ručit pouze za zákonnou daňovou povinnost, nikoliv za povinnost vyměřenou v rozporu s hmotným právem. Na této skutečnosti nemůže nic změnit skutečnost, že původní daňový dlužník (daňový poplatník) svá práva nehájil a rozhodnutí správních orgánů nenapadal.
Osobou zúčastněnou na řízení dle §34 SŘS při žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je spolupracující osoba dle §13 zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě, kdy se soudní řízení týká příjmů a výdajů osoby, se kterou spolupracující osoba spolupracuje. Vyjdeme-li z právního názoru vysloveného v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 10 Ca 306/98-20[6], že „dojde-li ke zvýšení daňového základu u podnikatele z podnikatelské činnosti, pak je nezbytné, aby došlo též ke zvýšení daňového základu jeho spolupracující osoby, …“, je zřejmé, že v tomto případě dochází k naplnění podmínky, aby osoba zúčastněná na řízení byla přímo dotčena na svých právech vydáním napadeného rozhodnutí.
Osoba zúčastněná na řízení na základě SŘS získává řadu práv, jimiž jsou dle §34 odst.3 SŘS právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání, žádat, aby jí bylo uděleno slovo, právo na doručení rozhodnutí, jímž řízení končí, právo na náhradu nákladů řízení dle §65 odst.5 SŘS.
Zásadním novým právem osob zúčastněných na řízení je právo dle §102 SŘS, dle kterého může osoba zúčastněná na řízení rozhodnutí, kterým řízení bylo ukončeno, napadnout kasační stížností, přičemž je ve stejném postavení, v jakém je účastník původního řízení.
Tímto způsobem může spolupracující osoba dosáhnout zrušení rozhodnutí krajského soudu týkajícího se rozhodnutí správního orgánu o vyměření daně osobě (účastník řízení před krajským soudem), se kterou spolupracovala, i pokud by účastník řízení před krajským soudem z vlastní iniciativy rozhodnutí krajského soudu kasační stížností nenapadl.

4. Provádění dokazování soudem dle §52 a 77 SŘS
V §250i odst. 1 OSŘ platného před 1.1.2003 byl uveden text, podle kterého se dokazování ve správním soudnictví neprovádí. Dle právního názoru Ústavního soudu (nález Ústavního soudu z 15.1.2002 sp. zn. I. ÚS 54/01, ve kterém je i odkaz na uznávanou odbornou literaturu) výše uvedený text neznamená, že se dokazování před 1.1.2003 provádět nesmělo.
Nová úprava dle §52 SŘS naopak výslovně znamená, že dokazování správní soud provádí.
Dopad této nové úpravy je však rozdílný podle jednotlivých druhů zvláštních řízení před správním soudem.

a. V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 SŘS správní soud neprovádí dokazování ve větším rozsahu, neboť dle §76 odst. 1 písm. b) SŘS napadené rozhodnutí zruší, vyžaduje-li rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Dokazování dle §77 SŘS pak provádí v ostatních případech, kdy spolehlivé zjištění skutkového stavu provedení důkazů vyžaduje.
Podstata právní úpravy postupu soudu se tedy po 1.1.2003 pro řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů nezměnila. Úprava je však jasnější, je zřejmé, že správní soud musí zrušit napadené rozhodnutí nebo doplnit důkazy, pokud skutkový stav dle správního spisu není spolehlivě zjištěn na základě dostatečných důkazů.

b. I v případě dokazování dle §77 SŘS je nutno rozlišovat, na kom leží důkazní břemeno v řízení před správním orgánem.
Pokud důkazní břemeno leží na účastníkovi (§31 odst. 9 ZSD), soud bude doplňovat důkazy pouze v případě, že správní orgán při provádění důkazního řízení pochybil. „K tíži správního orgánu (jako vada spočívající v nezjištění stavu věci) proto nemůže jít to, že poplatník nesplnil zákonnou povinnost a nedoložil při provádění kontroly, popř. ve správním řízení o uložení sankce za porušení zákona zjištěná v rámci kontroly, ač mohl, k čemu byl vyzván. Dodatečné dokládání takovýchto ve správním řízení nepředložených důkazů až před soudem musí soud odmítnout, protože správní orgán, postupoval-li správně a vyzval účastníka k jejich předložení, pro jeho nečinnost či odmítnutí součinnosti z nich vycházet ani nemohl.“[7]
Pokud správní orgán při provádění dokazování pochybil, pak přichází do úvahy postup soudu dle §77 odst. 1 písm. b) SŘS (zrušení napadeného rozhodnutí) nebo doplnění dokazování soudem.
Může mít o případy, kdy účastník v souladu s §16 odst.4 písm. c) ZSD navrhl provedení důkazů, které mohly mít vliv na výrok rozhodnutí správního orgánu, a správní orgán tyto důkazy neprovedl, a o případy, kdy v souladu s §31 odst. 8 ZSD důkazní břemeno leží na správním orgánu a správní orgán neshromáždil dostatečné důkazy nezbytné pro jeho rozhodnutí. V tomto smyslu se vyjadřuje také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.6.2003, č.j. 22 Ca 421/2002-35.[8]

c. Naopak v případě žaloby dle §79 SŘS proti nečinnosti správního orgánu soud bude provádět dokazování v plném rozsahu dle §52 SŘS, neboť v případě této žaloby je pro rozhodnutí soudu určující takový skutkový stav, který tu je v době rozhodování soudu. O věci samé v tomto případě rozhoduje nalézacím způsobem. Je věcí soudu, které důkazy navržené žalobcem v souladu s §80 odst.3 písm. c) SŘS provede nebo zda provede dle vlastního uvážení provede i důkazy jiné.

V souvislosti ze změnou dokazování dle SŘS v případě, že soud provádí důkazy a zruší napadené rozhodnutí, správní orgán dle §78 odst. 6 SŘS bude vázán nejen právním názorem správního soudu ale také skutkovým stavem správním soudem zjištěným.

5. Nicotnost rozhodnutí - §65 a 68 SŘS
Dle této úpravy se lze nově domáhat vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí. Jde o případy, kdy rozhodnutí správního orgánu trpí takovými nedostatky, že po právu vůbec toto rozhodnutí neexistuje. Jde např. o vady uvedené v §32 odst. 7 ZSD, ale i o další vady:

d. rozhodnutí požaduje neproveditelné, nesmyslné konání nebo je neurčité

e. rozhodnutí bylo vydáno ve věci, která již byla pravomocně rozhodnuta
a některé další vady.[9]

V případě daňového řízení může jít např. o rozhodnutí vydané místně nepříslušným správce daně, rozhodnutí, které by ukládalo uhradit určitou částku daně a zároveň jinou částku daně apod.

Podle úpravy správního soudnictví platné do 1.1.2003 soudy postupovaly poněkud zvláštním způsobem, kdy v souladu s §250j tehdy platného OSŘ v některých případech rušily napadená rozhodnutí z důvodu jejich nicotnosti (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.3.1997 č.j. 30 Ca 186/96-19[10], když otázkou zůstává, jak lze zrušit něco, co nikdy neexistovalo. V citovaném rozsudku ovšem zřejmě soud upřednostnil právní jistotu žalobkyně, před logickou čistotou svého postupu, neboť je velmi sporné, jak by účastník měl postupovat, kdyby správní orgán na základě nicotného rozhodnutí přistoupil k výkonu tohoto rozhodnutí.

Úprava správního soudnictví po 1.1.2003 tedy přináší prostředek, kdy nicotnost rozhodnutí vysloví soud, pokud správní orgán nesplní svou povinnost dle §32 odst.7 ZSD a nehodlá nicotnost svého rozhodnutí akceptovat.
Bez účinku je pak prozatím ustanovení §68 písm. c), dle kterého se nelze žalobou domáhat vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí, nedomáhal-li se žalobce vyslovení této nicotnosti v řízení před správním orgánem. Právní předpisy upravující řízení před správním orgánem totiž v současné době, postup, jakým by se účastník mohl domáhat vyslovení nicotnosti v řízení před správním orgánem neupravují. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.5.1995 č.j. 30 Ca 177/97-29[11] tak soud zastavil řízení o žalobě proti vyjádření správního orgánu, který správní orgán odmítl osvědčit neplatnost (nicotnost) rozhodnutí z důvodu, že vyjádření správního orgánu není rozhodnutím.

6. Změna odkladného účinku žaloby §73 SŘS
Předchozí úprava obsažená v §250c OSŘ platného do 1.1.2003 umožňovala na žádost účastníka odložit vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu. Znamenalo to tedy, že veškeré účinky napadeného rozhodnutí zůstaly v platnosti a že správní orgán pouze nemohl přistoupit k výkonu napadeného rozhodnutí.
Dle nové úpravy obsažené v §73 SŘS se do skončení řízení před soudem pozastavují účinky napadeného rozhodnutí.
Domnívám se, že důsledky této změny v oblasti daňového řízení mohou být poměrně značné.
Dovolil bych si je dokumentovat na poměrně častém postupu správních orgánů (správců daní), kdy v případě doměření jedné daně, které je rozhodnutím dle §46 odst. 7 ZSD, správní orgán následně po vydání takového rozhodnutí postupuje v souladu s §64 odst. ZSD a přeplatek na jiné dani převede na úhradu nedoplatku daně dle rozhodnutí o vyměření daně. Velmi často se takto postupuje u nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, kdy místo vrácení nadměrného odpočtu účastníkovi je tento nadměrný odpočet převeden na úhradu nedoplatku vzniklého doměřením daně.
Jestliže by nově dle §73 SŘS byl žalobě proti rozhodnutí o doměření daně přiznán odkladný účinek, správní orgán by do skončení řízení před soudem musel vycházet ze stavu, jako by nedoplatek dle napadeného rozhodnutí neexistoval, a musel by nadměrný odpočet žalobci vrátit.
Obdobně by dle §67 ZSD nedošlo napadeným rozhodnutí, kterému byl přiznán odkladný účinek, ke změně periodicity nebo výše záloh na daň, pokud by se tímto rozhodnutím měnila poslední známá daňová povinnost, od které jsou výše a periodicita záloh odvozovány.
Za předchozí úpravy by oba účinky uvedené v předchozích odstavcích nastaly. Správní orgán by pouze nemohl dle §73 ZSD přistoupit k vymáhání daňového nedoplatku dle napadeného rozhodnutí.

7. Zneužití správního uvážení dle §78 SŘS
Dle §245 OSŘ platného do 1.1.2003 soud u rozhodnutí, která správní orgán vydal na základě zákonem povoleného správního uvážení, soud přezkoumává, zda takové rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem.
Dle této úpravy je sporné, zda soud může zrušit rozhodnutí, které je vydáno v rámci mezí a hledisek stanovených zákonem pro správní uvážení, ale správní orgán správního uvážení zneužil.
Nová úprava dle §78 SŘS výslovně předpokládá, že soud zruší rovněž rozhodnutí, u kterého došlo k zneužití správního uvážení (diskreční nerozumnost nebo nepřiměřenost)[12]. Jde o takové rozhodnutí, které nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, ale jde o rozhodnutí, při němž se pracovník správního orgánu jednal způsobem, jakým by svědomitá řádně jednající úřední osoba nemohla postupovat. Přitom nesmí být překročena míra volnosti správního uvážení, což znamená, že rozhodnutí nesmí mít některou z následujících vad:

b. rozhodnutí nevychází jen ze skutečností relevantních pro konkrétní případ nebo není zachovávána přísná objektivita a nestrannost

d. není dbáno na vyváženost mezi tím, jak je naplňován předepsaný účel rozhodování , a tím, jak nepříznivý zásah do práv a zájmů dotčených osob může správní rozhodnutí vyvolat

e. jednotlivý případ není posuzován v souladu s tím, jak jsou i v jiných případech uplatňována obecná ustanovení předpisů, jimiž jsou správní orgány povinny se řídit[13]

V řízeních o daních podle mého názoru velmi často ke zneužití správního uvážení dochází. Např. při stanovení pokuty dle §37 ZSD se jako „dodatečné kritérium“ pro stanovení výše pokuty bere, do jaké míry se shoduje konečná výše doměřené daně s původní představou správního úřadu o předpokládaném doměření. Takový postup je ovšem v rozporu s požadavkem, aby správní orgán postupoval rovným způsobem vůči účastníkům a za obdobný správní delikt stanovil obdobnou správní sankci, přičemž zároveň je takovýmto postupem sledován i jiný účel, než jaký přísluší řízení o udělení pokuty, a jsou brány do úvahy i jiné než relevantní skutečnosti.

8. Žaloba proti nečinnosti správního orgánu - §79 SŘS
Jedná se o nový prostředek ochrany právních subjektů, kdy se lze u soudu žalobou domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
V daňovém řízení správní orgán druhého stupně (finanční ředitelství) velmi často bez zvláštních důvodů protahují lhůty pro vyřizování odvolání proti rozhodnutí správních orgánů prvního stupně (finančních úřadů), přičemž spoléhají na to, že jim pro vyřizování odvolání §50 ZSD nestanoví žádné lhůty. S ohledem na to, že odvolání nemá dle §48 odst. 8 ZSD nemá odkladný účinek, důsledky průtahů v řízení o odvolání mohou být pro účastníka velmi závažné - např. odčerpání finančních prostředků daní vyměřenou napadeným rozhodnutím může vést až znemožnění činnosti účastníka.
Lhůty pro postup správních orgánů při vyřizování odvolání jsou stanoveny pouze v pokynu D-125 vydaném Ministerstvem financí ČR, který lze považovat za interní směrnici, kterou by se správní orgány měly řídit. Sečtou-li se lhůty pro úkony správních úřadů obou stupňů, interní směrnice je dodržena, rozhodne-li se o odvolání do 9 měsíců od přijetí odvolání, jde-li o případy, které nelze označit jako zvláště složité nebo je nelze podřadit pod „odůvodněné případy“.
Teprve po doručení rozhodnutí o odvolání lze podat žalobu dle §65 SŘS a požádat o přiznání odkladného účinku dle §73 SŘS.
Domnívám se, že pokyn D-125 nezbavuje správní orgán povinnosti vyřídit věc bez zbytečných průtahů v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud správní orgán nebude respektovat specifika jednotlivých případů, jak se děje velmi často v současnosti, a i u celkem jednoduchých případů bude o odvoláních rozhodovat s využitím maximálních lhůt umožněných pokynem D-125, důvody pro podání žaloby dle §79 SŘS budou naplněny.
Výkon rozhodnutí by pak probíhal dle OSŘ. V případě nepeněžitého plnění (vydání rozhodnutí v souladu s rozsudkem soudu) dle §351 ukládáním pokut, pokud jde o vymáhání nákladů řízení nebo eventuální jiná peněžitá plnění probíhal by dle §258 OSŘ.

9. Závěr
Jak vyplývá z předchozího textu, nová úprava přináší podstatné změny do oblasti správního soudnictví.
Za velmi podstatnou považuji činnost NSS vedoucí ke sjednocení výkladu správních předpisů a k sjednocení rozhodování správních orgánů a správních soudů, která by měla vést ke zvýšení právní jistoty účastníků a zároveň k většímu respektu k právním normám. Předpokladem k dosažení tohoto účinku je ovšem také „ustálení“ právní úpravy. Bude-li pokračovat současný stav, kdy např. zákon o daních z příjmů má ročně několik novel, bude ustálená judikatura i nadále do určité míry „pokulhávat“ ze rychle se měnící právní úpravou.
Z hlediska ochrany práv účastníků jsou důležité i některé změny prostředků soudní ochrany ve správním soudnictví.
Některé důsledky změn byly zmíněny v předchozím textu.
Za velmi podstatné považuji i zavedení mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutím soudů, kterým je kasační stížnost dle §102 SŘS. Z důvodu rozsahového omezení se jí však v této práci nezabývám.

Aleš Gerloch: Teorie práva, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá voda 2001

Brothánková J., Žišková M.: Soudní řád správní, Linde Praha a.s., Praha 2003

Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 2. díl, Lined Praha a.s., Praha 2000

Daňové spory před ústavním soudem, Martin Novotný – Newsletter, Beroun 2003

Polián M.: Úvod do správního práva, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994

Pomahač R.: Správní soudnictví a účinná ochrana, Správní právo, 4/2002

Průcha P.: Lexikon správní právo, Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, Ostrava 2002

[1] Aleš Gerloch: Teorie práva, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá voda 2001

[2] Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 1.díl, Linde Praha a.s., Praha 1999

[3] Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 4.díl, Linde Praha a.s., Praha 2002

[4] Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 2. díl, Lined Praha a.s., Praha 2000

[5] Daňové spory před ústavním soudem, Martin Novotný – Newsletter, Beroun 2003

[6] Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 1.díl, Linde Praha a.s., Praha 1999

[7] vysvětlivky k §77, Brothánková J.: Soudní řád správní, Linde Praha a.s., Praha 2003

[8] Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ASPI Publishing, 1/2003

[9] Polián M.: Úvod do správního práva, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1994

[10] Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 1.díl, Linde Praha a.s., Praha 1999

[11] Čáslavský M. a kol.: Daňové judikáty 1.díl, Linde Praha a.s., Praha 1999

[12] Pomahač R.: Správní soudnictví a účinná ochrana, Správní právo, 4/2002

[13] Průcha P.: Lexikon správní právo, Nakladatelství Jiří Motloch – Sagit, Ostrava 2002

Ing. Ivan Ládr